Navigace
Home > Ke kafíčku > Chtění

Chtění

chtění

Někdy bych chtěla být zase ta malá holka, co se dožaduje svého. Tvrdohlavě dupe do podlahy nožičkou a opakuje stále dokola: „Ale já chci, já chci.“ Musím vás hned uvést do náležitého obrazu na začátku. Není to tím, že stojím před výkladní skříní či regálem v obchodě a chtěla bych vyhlídnutou věc, na kterou mi nestačí finanční prostředky. Moje chtění se odráží v jiné rovině. Malému dítěti se ostatní v mnohém snažili vyhovět a splnit mu jeho přání, což už se v průběhu života až tak nestává.

Pokud chceme práci, najít si partnera, tak okolí zpravidla souhlasně pokyvuje hlavou, protože přece taková přání jsou zcela normální. Jenže ve vztazích je často naše přání – či chtění pociťováno jako omezující. Chceme mít své blízké jenom pro sebe, svého manžela, svého milence, své děti, své příbuzné, zároveň tím ubíráme prostor pro jejich chtění. Jestliže jsme starší a je nám diagnostikována nějaká choroba typu diabetes, zvýšený cholesterol, dostáváme od lékaře zároveň poučení, čeho se máme vyvarovat.

Čas od času naše chtění převýší doporučení. Chceme se zakousnout do opečeného vuřta, dát si k snídani smažená vajíčka na cibulce, byť nám je to zapovězeno.  Cítíme na jazyku slastnou chuť toho našeho chtění. Někdy neodoláme a podlehneme lákavému pokušení.

Chtěli bychom vrátit čas, znovu se brouzdat po známých místech, chtěli bychom sdělit dotyčným to, co jsme za jejich život nestihli.  Zkrátka a dobře je spoustu chtění, kterému podléháme a potřebovali bychom být vyslyšeni. Bohužel se tak s největší pravděpodobností nestane.  To však neubírá nic na našem potenciálním chtění. Můžeme se sice na venek tvářit, že něco takové neexistuje, že jsme se vším tím naším chtěním vyrovnali, ale ve skrytu svého vlastního já moc dobře víme, že tam svá chtění schováváme. Jsme racionálně myslící bytosti, víme, která z těch našich tajných chtění jsou reálná a která se posunula pouze za hranice do oblasti snění.

Navíc některá naše chtění ani raději nevyslovujeme, protože se domníváme, že by nás okolí nepochopilo a stali bychom se terčem posměchu.  Svým chtěním se také nezaobíráme každý den, každou volnou chvilku, svoje chtění si tak trošku i užíváme. Tím se stává i to naše chtění jedinečné a vzácné. Je to trošku přiznání našich nesouladů, našich omylů, našich nenaplněných či nesplněných přání.

Někdy naše chtění má pachuť lítosti. Platí to zvláště v těch případech, ve kterých už nelze nic změnit, polámané spravit, rozbité zocelit. Nedělejme si z toho ale hlavu. Někdo chce málo, někdo chce moc a zpravidla každý něco jiného, něco svého.

Od chtění už je jenom krůček ke slovu mít. A život se nedá postavit jenom na realitě a rozumu, pro život je potřeba občas nechat se unášet na vlnách vzdušných zámků a představ.  Člověk na některá svá chtění nemá rezignovat, má se pustit přes hory a doly, aby se jim přiblížil, pokud existuje nějaká šance cíle dosáhnout.  Protože na začátku každé cesty může stát emotivní chtění. Otázkou je, zda se naše chtění dokáže přetvořit v něco jiného, anebo zůstane jenom uloženo v naší mysli jako touha.

Nenechme své chtění vyhasnout. Každé naše chtění má totiž punc touhy. Často je mnohem jednodušší plnit přání a touhy druhým, než-li hledat cestu sami pro sebe.

 

Česká přísloví:

Kdo hodně chce, tomu hodně schází.

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Když se někomu nechce, je to horší, než když nemůže.

Milu
Jsem aktivní důchodkyně, věk mi ale raději nehádejte 😄. Ráda se zamýšlím nad obyčejnými věcmi, nad tím, jaké to bylo dřív a jaké je to nyní. A když se o své myšlenky mohu podělit, je to přesně to, co mne naplňuje. Budu ráda, když vás moje řádky inspirují, potěší nebo přivedou k zamyšlení. Mým cílem je psát nenáročně a pohodově, zkrátka ke kafíčku ☕. Posuďte sami...
Top