Co kdyby
Určitě budete se mnou souhlasit, že každý má to svoje „co kdyby“. Zní to trošku jako zaklínací formulka vedoucí do říše představ. Životní cesta málo kdy bývá přímá, rovná, bez hrbolů a strastí. Za každou zátočinou číhá rozcestí a nutnost volby, kterou z cest pokračovat. Zda půjdeme po cestě široké a zdánlivě schůdné, anebo se pustíme úzkou pěšinkou ztrácející se kdesi za obzorem. Nic není jednoznačné a jasné, neboť i ta široká cesta se může stát slepou uličkou, anebo končit ve spletitosti nájezdů, podjezdů a vést ke ztrátě orientace. Zatímco úzká pěšinka nás může dovést do oázy klidu, spokojenosti a otevřít před námi krásná panoramata.
Anebo i naopak – široká cesta nám dá křídla a my můžeme volně běžet dál a dál, zatímco úzká pěšinka nás zavede pouze k močálům, do světa osamění. Volba je vždy jen a jen na nás. A každá taková volba evokuje to zmíněné „co kdyby“. Křižovatek těchto cest stále přibývá a jejich spleť je na tolik různorodá, že mnohdy přestáváme věřit, že jsme zvolili ten správný azimut k vysněnému životu.
Kolikrát za život nás napadne to „co kdyby“. Co kdybych nešel na vybranou školu, do učení a studoval či vyučil se jinému řemeslu? V současné době se nám zdá, že by to byla lepší varianta, lepší volba. Musím pouze podotknout, že dnešní náhled je náhledem člověka, který už posbíral jistou dávku zkušeností a jeho volba je zcela racionální. V době patnáctiletých zpravidla o nás rozhodují rodiče a málo kdo má jasnou představu o své budoucnosti. Ti šťastnější mohou projevit jisté vlohy a předpoklady k té či oné činnosti a jeho rodiče to berou na zřetel.
„Co kdybych“ nešel(a) na schůzku s tím či tou, ale …, „co kdybych“ si nevzal za manželku či manžela toho či onu, „co kdybych“ nenastoupil do té či oné práce. Takových „co kdyby“ během života nasbíráme spoustu. A právě ona volba v nás vyvolává pocity představ, jak se mohl náš život, naše spokojenost, naše uplatnění odvíjet odlišně, než se reálně stalo. Představivosti nic nestojí v cestě, a tak se může vznášet ve svých představách směry, které by zcela jistě nemusely shodovat s realitou. Nikde není psáno, že by nastala idealistická situace a další „co kdyby“ by nás svedlo zcela na jinou cestu. Z vytouženého sportovce by se stal „outsider“, který to příliš daleko nedotáhl, neboť neměl patřičnou výdrž a sebekázeň.
Každý úspěch předznamenává spousta práce před jeho dosažením, tady se na „co kdyby“ nehraje. Máme touhy cosi změnit – změňme je, nevymlouvejme se na možnosti a nemožnosti, na příležitosti na to naše „co kdyby“. Je jasné, že tím nevymýtíme všechny alternativy „co kdyby“, ale dává nám to šanci se alespoň pokusit posunout se ve své životě dál dle našich představ a možností. Že to nebude zadarmo, to je asi nabíledni. Anebo také ne, možná tvrdě zjistíme, že ideály narazí na krutou realitu běžného života, kde je zapotřebí postarat se o střechu nad hlavou, postarat se o to, abychom netrpěli hladem, chladem, či jiným existenčním nedostatkem a v tom případě nemáme na nějaké „co kdyby“ čas.
Vyzbrojeni zkušenostmi všedních dní máme dostatek impulzů k tomu, abychom konali správně, musíme si prostě věřit, že jsme vsadili na správnou kartu bez pokušení typu „co kdyby“.
Další články k zamyšlení:
