Navigace
Home > Ke kafíčku > Co po sobě zanecháme

Co po sobě zanecháme

co po sobě zanecháme

Pokud je člověk mladý vůbec neuvažuje v intencích toho, jakou stopu v životě zanechá a zda se jeho životem někdy někdo bude zaobírat. Přeskočím slavné, přeskočím umělce, vědce, politiky, vynálezce a budu se věnovat obyčejnému člověku. Říká se, že člověk žije tak dlouho, pokud na něho někdo vzpomíná.  Sice se tu nabízí otázka, zda okruh těchto lidí se pouze nezeštíhluje na nejbližší rodinu.  Nemusí to tak ale být, ale je to hodně pravděpodobné. Jinak by nevzniklo rčení : „ Sejde z očí, sejde z mysli“. Ve velké míře asi záleží na tom, při jaké příležitosti jsme se s danými lidmi setkali, co nás spolu spojuje, co pro nás znamenali a co jsme si z jejich blízkosti odnesli.

Začnu svým osobním příkladem. Když jsem se narodila, byla moje babička už sedm let po smrti, tudíž jsem ji nemohla ani zažít, ani se s ní seznámit. Přesto na ni vzpomínala maminka s takovou láskou a líčila nám různé epizody z jejího života, že jsem babičku pojala jako důvěrnou bytost a vzpomínám na ni i po té, co už i maminka více jak 30 let není mezi námi. V rámci genealogie jsem chtěla poznat více a znát odpovědi na některé otázky.

V digitalizovaném archívu jsem našla záznamy o jejím narození, sňatku, navštívila jsem její rodnou vísku v jižních Čechách, probrala se sourozenci narozenými v 19. století a udělala si tak mnohem širší obrázek toho, v jakém prostředí vyrůstala. Zkrátka a dobře moje babička tu je stále se mnou, ačkoliv i já jsem už v babičkovském věku. Možná, že si chci odpovědět na otázku, zda některé z vlastností jsem v rámci genetiky po ní nezdědila. Maminka ji líčila vždy takovým nádherným způsobem, že bych se tomu vůbec nebránila.

Nejzářnějším příkladem toho, do jaké míry nás někdo ovlivnil ať již pozitivně či negativně, jsou učitelé. Bez ohledu na to, zda se jedná o základní vzdělání, nebo to vyšší. I tady si naše školní léta často spojujeme s kantory. Někteří nás mohli povzbudit, někteří odradit, přesto jsme si oba dva tábory zapamatovali. Na třídních srazech se pak objevují rozporuplná vyznání obliby anebo neoblíbenosti jednotlivců.  Čili i oni po sobě zanechali čitelnou stopu i po létech.

Následují spolupracovníci, se kterými jsme se setkali během našeho pracovního zapojení. Byli takoví, kteří prošli naším životem bez jakéhokoliv poznání, ale existují i výjimky. To oni nás naučili pracovat, přijímat rozhodnutí, vedli nás k zodpovědnosti a my na ně určitě nezapomeneme.

Všechny tyto vjemy si neseme sebou životem a občas zabrousíme do vzpomínek.  Je složité odpovědět si na otázku: “Co po sobě zanecháme my?“.  Budeme pro někoho důležití, i když zmizíme z pozemského světa? Zanechali jsme po sobě nějakou stopu, která zůstane nějaký čas výrazná, anebo se vše vytratí ve větru zapomnění? Byl náš život, naše konání dostatečně výmluvné, že jsme ovlivnili konání někoho dalšího? Vydávali jsme dostatečně sami sebe ve prospěch dalšího pokolení, rodiny, práce, přátelství?

Musíme doufat, že ano, že jsme dělali věci podle svého vlastního uvážení, podle nejlepšího přesvědčení, aby tomu tak opravdu jednou bylo.  Mnohé z toho nemáme šanci se nyní dozvědět.  Ono vlastně stačí vědomí, že po sobě zanecháme kus díla a vědomí, že jsme byli slušnými lidmi.

Život se dá přirovnat jízdě vlakem, kde nevíme, jaká bude naše konečná stanice. Při té cestě občas k nám někdo přistoupí, někdo naopak vystoupí. A když přijde čas, abychom i my opustili rozjetý vlak, tak je fajn, když nám někdo k tomu zamává na pozdrav.

 



 

Milu
Milu
Jsem aktivní důchodkyně, věk mi ale raději nehádejte 😄. Ráda se zamýšlím nad obyčejnými věcmi, nad tím, jaké to bylo dřív a jaké je to nyní. A když se o své myšlenky mohu podělit, je to přesně to, co mne naplňuje. Budu ráda, když vás moje řádky inspirují, potěší nebo přivedou k zamyšlení. Mým cílem je psát nenáročně a pohodově, zkrátka ke kafíčku ☕. Posuďte sami...
Top