Navigace
Home > Ke kafíčku > Draní peří

Draní peří

draní peří

Začnu asi jako v pohádce. Bylo nebylo, dávno tomu. Dříve bylo nějak snadnější zaskočit na kus řeči, najít si čas na obyčejné poklábosení o běžných každodenních věcech. Sousedé nakukovali skrz děravý plot, do jaké práce se ti vedle zrovna pustili a ne zřídka se sami nabídli, že přiloží ruce k dílu.  A po vykonaném díle si utřeli pot z čela, sedli si na tarásek a popovídali si.

Přestože anebo snad právě proto, že neexistovali vymoženosti dnešní doby, bylo více času si i při práci povídat, zpívat. Nějak se mi po těch dávných dobách stýská, jako po všem, co ve mně zanechalo stopu. V zimě, kdy brzo přichází tma a noc je delší, než-li den, to byl ten správný čas na draní peří.

Se setměním se u nás scházely sousedky, zasedly ke stolu. Maminka z papírového pytle vyndala hromádku peří na stůl. Každá z účastnic si vzala k sobě hrstečku a pak podél brku stáhla peříčko, oddělovala jemné hebké peří od brka. To jemné pápěří se dávalo pod mísu. Při tom se povídalo, vyprávělo a vzpomínalo. My děti jsme si takové shromáždění nemohly nechat ujít. Nesměly jsme ale kýchat, zprudka otevírat dveře, aby se peříčka nerozlétala. Z vyndané hromádky se vybíraly větší péra, neboť z nich se následně vyráběly mašlovačky na potírání pečiva. Kdo to jednou zkusil, tak mi dá za pravdu, že uplést správnou, pevnou a vzhlednou mašlovačku není až tak jednoduché, jak se to na první pohled může zdát. Vyžaduje to i jistou dávku trpělivosti.

Takto to probíhalo den co den, pravidelně se soumrakem přicházely první dračky.  A draní peří se provádělo tak dlouho, dokud všechno peří nebylo sedrané a pak přišly dodérky. Na ně se muselo připravit štědré občerstvení. Většinou to byl čaj s rumem a koláče, nebo i koblihy.

Nějak se stalo samozřejmostí, že se škubaly husy, kachny, aby bylo peří a z peří aby se nadělala pro děvčata výbava v podobě prošívaných dek, polštářů či peřin. Dneska se zajde do obchodu a všechno se nakoupí. Zároveň se ale vytratilo něco krásného, poetického a neopakovatelného.

Když jsem si na internetu dala do vyhledávače „draní peří“, tak jsem se dozvěděla, že je to dávná téměř zapomenutá tradice z venkova. Zároveň mě ale potěšilo, že ve svých článcích některé pamětnice na draní peří vzpomínají podobně jako já – s jistou dávkou nostalgie si připomínají to, co patřilo k dětství, mládí a vymizelo v čase moderních peřin z dutého vlákna, které nejde natřepat, ani je nechat provonět na slunci.

Mám-li být upřímná, tak vlastně nevím, zda se mi stýká po draní peří jako takovém, anebo po té atmosféře, která při draní peří vznikala. V kamnech bylo zatopeno, venku ležel poprašek sněhu a v místnosti se dralo peří jako doplněk k poutavému vyprávění a povídání. Vládla mezi námi jakási pospolitost, větší lidská sounáležitost. Sousedky jsme my děti oslovovaly teto, tetičko, ačkoliv jsme nebyly spřízněni, jako by nás ty společné prožitky spojovaly v ucelenou rodinu. Je pravdou, že mužská část osazenstva zpravidla chyběla a byla to záležitost spíše ženského pokolení.

Výbava se chystala nejen pro děvčata, ale i pro kluky, jenže pro ty přece jenom v omezenější míře. Předpokládalo se totiž, že výbavu do domácnosti donese děvče.

Ti, co měli peří nadbytek, výbavy nachystané, čekali až přijede auto s tlampačem, ze kterého se ozývalo: „Vykupujeme pérí, peří vykupujeme“. Takové sběrné auto zajíždělo do vesnice nejen kvůli králičím kožkám, ale právě i kvůli peří. Peří sice bylo lehké na váhu, ale platilo se za ně celkem obstojně. Zkrátka a dobře, nějak naši předkové dokázali zužitkovat lépe vše, co jim prošlo rukama.

Možná jsem i vám připomněla něco z toho, co už pomalu vešlo v zapomnění.


Reklamní inspirace:

Milu
Jsem aktivní důchodkyně, věk mi ale raději nehádejte 😄. Ráda se zamýšlím nad obyčejnými věcmi, nad tím, jaké to bylo dřív a jaké je to nyní. A když se o své myšlenky mohu podělit, je to přesně to, co mne naplňuje. Budu ráda, když vás moje řádky inspirují, potěší nebo přivedou k zamyšlení. Mým cílem je psát nenáročně a pohodově, zkrátka ke kafíčku ☕. Posuďte sami...
Top