Navigace
Home > Ke kafíčku > Každý má vepsaný ve tváři svůj příběh

Každý má vepsaný ve tváři svůj příběh

každý má vepsaný ve tváři svůj příběh

Všichni zestárneme. Než se tak stane, můžeme onemocněn některou zákeřnou chorobou. Stalo se tak i mé letité přítelkyni.

Každý má vepsaný ve tváři svůj příběh, jehož děj se odvíjí před našima očima, skrývá se ve vráskách, lemujících vějířky kolem očí, nebo vytváří rýhu kolem úst, či táhnoucí se uprostřed čela jako brázda různě hluboká a různě široká.  Před očima mám tvář přítelkyně, je jiná než kdykoliv předtím, najednou z ní vystupují ty různorodé útvary rýh a prohlubenin a dávají tváři uštvaný výraz trápení. Člověku by se chtělo vymazat je, jako se dá gumovou vymazat špatně napsaná slova, avšak není to v jeho silách, ty rýhy jako by srostly s bytostí.

Mám být soustředěna sama na sebe, dneska to však nějak nejde, stále jsem přitahována tváří přede mnou, působí na mě jako magnet, kterým jsem přitahována a čtu v ní jako v knize a říkám si:

„Kam zmizelo ono zářivé fluidum? Kam se schoulila duše člověka?“

Chtěla bych prstem vypnout kůži kolem úst, pohladit po tváři a předat hřejivé teplo do všech molekul každé tkáně, rozehnat šeď a opar vznášející se kolem aury a pohlcující sluneční zář, ze které jsem vždycky čerpala energii a sílu.  Přijímala jsem duševní vzpruhu automaticky a bylo to příjemné, milé, povzbuzující. Možná proto vznikly tyto řádky, které mají za poslání dotknout se tváře, odrazem vrátit malý díl toho, co mi bylo rozdáváno a já přijímala s takovou samozřejmostí.

Vpíjím se do těch vráskových prohlubenin a snažím se je vyretušovat, aby neměly tak tklivý nádech, alespoň na chvíli prohřát je svým dechem, teplem vyzařujícím z mého pohledu. Nic z toho však neprochází ústy, nic není pojmenováno, ale přesto se snažím zaslat sílu a podporu, protože to tak cítím a hlavně tomu věřím. Každá emoce má svůj náboj, každý cit pak dává šanci, že bude působit jako povzbuzení, vytváří spoluúčast na trápení druhého a dává mu sílu, aby bojoval s nepřízní stavu věcí, které nastaly a přitom lze pouze mlčet.

Mnohé věci asi vnímám citem více, než rozumem, i když i ten kráčí se mnou ruku v ruce s realitou dní.  Zpravidla to považuji za svoji nevýhodu v tomto hektickém pragmatickém světě dění, nicméně každý z nás je originální osobností, tudíž nelze přetvořit něco, co působí tak, jak mu bylo dáno do vínku, či do jaké podoby během života vyzrál.  Ani já jsem dosud nevěděla, že budu o tomto tématu psát, ale život to tak přinesl a já v hloubi svého nitra cítím nutnost tohoto vyjádření, které má za cíl pouze jedinou věc, přinést energii a nabudit znovu zář.

Tvář přítelkyně ovlivněnou smutkem mám před sebou i dnes, i když nestojím proti ní osobně, přenáším ji sebou a chtěla bych ji nějak potěšit, rozzářit její oči a vybudit na rtech prchavý úsměv (pro mě vždy jeden z nejtěžších úkolů), zvláště když duše naříká.Zároveň se omlouvám za své vyjádření, které vytrysklo z mého nitra jako čirý pramének vody, ze kterého se lze napít a uhasit žízeň, omýt si svoji tvář, zchladit rozpálené čelo, i když vyléčit bolest nedokáže a na některé vrásky jednoduše nestačí.

Pokud vytváříme kruh, spojujeme dlaň s dlaní, přenášíme teplo a sílu z jedné bytosti na druhou. Má to obrovský náboj a sílu, nicméně i jedinec mnohdy dokáže podáním své otevřené dlaně přenést energii, a tím nabudit pocit spolusdílení, sounáležitosti, byť to vypadá pouze jako symbolické gesto.

Třebaže jsem přímo některé věci nepojmenovala, myslím si, že mým psaním prostupují jako sluneční paprsek. Ztrácí se nad hlavou v oblacích a dává jenom tušit, že se tam kdesi v nekonečnu skrývá jako hmatatelný důkaz existence. Stejně tak jako vědomí, že dokážeme kumulovat do nepojmenovatelných objemů náš cit a rozdat ho i těm druhým, když se nám zdá, že jejich duše strádá a potřebuje povzbudit.


inspirace na odreagování:

Milu
Jsem aktivní důchodkyně, věk mi ale raději nehádejte 😄. Ráda se zamýšlím nad obyčejnými věcmi, nad tím, jaké to bylo dřív a jaké je to nyní. A když se o své myšlenky mohu podělit, je to přesně to, co mne naplňuje. Budu ráda, když vás moje řádky inspirují, potěší nebo přivedou k zamyšlení. Mým cílem je psát nenáročně a pohodově, zkrátka ke kafíčku ☕. Posuďte sami...
Top