Kdyby
Kdyby …. zaklínací formule našich představ o tom, jak by se mohly odvíjet okamžiky našeho života jinak. Zpravidla následuje poté, když se nám zdá, že vlastní rozhodnutí nebylo správné a dopustili jsme se tedy jakési chyby. To osudové – kdyby- v nás jakoby zakotvilo. Zároveň nám nabízí iluzorní putování v představivosti, jaké by to bylo, pokud by bylo naplněno.
Sami si pak sobě klademe spoustu otázek, na které vlastně nedokážeme pořádně odpovědět.
Co kdybych si vzal(a) toho jiného, tu jinou? Co kdybych se lépe učil(a)? Co kdybych odešl(a) studovat tam a tam na tu a tu školu, zvolil(a) si jiné povolání, odolal(a) svodům. Co kdyby místo dcer jsme měli syny a naopak? Co kdybychom děti vůbec měli či neměli? Co kdyby tenkrát jsem tak nenaléhal (a)? Co kdybych v ten osudový okamžik nejel(a) autem, nepohyboval(a) se v těch místech, co kdybych ho (ji) dokázal(a) přemluvit? Co kdybych lépe naslouchal(a) problémům druhého, potom se to nemuselo stát.
S obyčejným kdyby se dokážeme vyrovnat snadno.
Jako příklad uvádím – venku prší, ale my jsme si nevzali deštník, přestože jsme o tom uvažovali. Takže kdybychom si vzali deštník, nezmokli bychom. Obyčejné kdyby nám totiž až tak velkou újmu nezpůsobí, třebaže může být nepříjemné. Odporujeme slovně vedoucímu, manželce či manželovi a může z toho vzniknout napětí, ba dokonce hádka. Tu si pomyslíme: „Kdybych raději mlčel(a)“.
Osudové kdyby nás dokáže ve svém důsledku pěkně potrápit, zvláště pak když výsledek našeho rozhodnutí není uspokojivý, nebo se stane odrazem našeho selhání a nejhorší je, když dojde k tragické události. Palčivost se sice časem trošku obrousí, ale po psychické stránce bychom museli být velmi silní jedinci, abychom se z takového začarovaného kruhu dostali sami.
No a pak je další kdyby – já je nazvu snílkovské kdyby. Při tomto naopak se nám rýsuje všechno v superlativech, odvíjí se před námi šťastné obrazy toho, co jsme mohli mít, co nám uteklo, jaké by to bylo nádherné. Bohužel nemáme žádné srovnání, zda tato idylka žije pouze v naší představivosti a realita života by se s ní neshodovala, anebo by to tak opravdu mohlo být.
Dětem se čtou před spaním pohádky, tam také dobro vítězí nad zlem. My dospělí pak máme svoje kdyby. Magické kdyby nás sice nikam neposune, nic nevyřeší, nic nezmění, ale někdy je hezké si myslet, že ano. U našeho kdyby musíme ale být opatrní v jedné věci, abychom v tom nehledali výmluvu na to všechno, co se kolem nás děje a nebortil se nám život právě proto, že“ kdyby“ nenastalo a my se nedokážeme vyrovnat s realitou běžného obyčejného našeho života.
Opravdu si myslíte, že bychom byli jiní, kdyby? Naše babička říkávala: „Kdyby, chyby“. Představte si situaci, že bychom mohli to naše kdyby realizovat. Co by nastalo? Bylo by naše konání bez chyb, bez dalších voleb a možností? Nebylo. Nevyhnuli bychom se novým chybám, chybovali bychom znovu, sice nějak jinak. Na své cestě životem bychom se museli znovu nějak rozhodnout, přijmou odpovědnost sami za sebe, za své konání, za své jednání.
Citát (Tomáš Vřešťál):
„Kdybychom nedělali chyby, nikdy bychom nemohli být lepší.“
Reklamní inspirace: