Lidské chyby
Říká se, že chybovat je lidské, a proto můj název lidské chyby. Pokud jsme dítka školou povinné, s chybami se setkáváme velmi často. Zpravidla je nám opraví učitelé v písemce, když naše vyjádření neodpovídá výsledku, pravidlům, došlo k záměně, anebo neznáme tu správnou odpověď na požadované. Podle toho, kolik těch chyb uděláme, podle toho pak se nám to hemží červenými opravami, potrženími a výsledek nám někdo oklasifikuje známkou 2-5.
Záměrně píšu toto rozpětí, neboť u toho, kdo obdrží 1, se asi o chybách nemůžeme bavit vůbec. Ve školním věku, do kterého tedy lze zahrnout jak základní, tak střední či vysokoškolské, je zcela neoddiskutovatelné, že naše chyby někdo posoudí a ohodnotí jejich výši. Jenže pak vstoupíme do života a tam už naše chyby jsou hodnoceny podle jiných pravidel, podle nestálých pravidel, podle nejednoznačných pravidel. Neboť se může klidně stát, že naše chyby nemusí být zákonitě vnímány ostatními jako chyby, které mají či nemají vliv na okolí.
Některé chyby si uvědomujeme pouze my sami, neboť je to pochybení v osobní rovině a pokárání tedy přichází od nás samotných, neboť díky těmto chybám se náš život odvíjí odlišně, než jak bychom si přáli.
Bylo by ideální, kdybychom všichni byli bez chyb? Nebylo, neboť každá chyba naopak může být cestou k zlepšení, každou chybou se můžeme poučit, vylepšit anebo se alespoň o to snažit. Bez chyb a neúspěchu bychom neprožili úspěchy, protože i tu platí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. A přece my nechceme být ti, co nic nedělají. Nechceme být lenoši, peciválové a nicmachři. Když se nám totiž podaří naše chyby napravit, poučíme se z nich a dokonce se z nich můžeme i radovat, protože stále platí, že chybovat je lidské.
Chyby jsou nutným začátkem každé dovednosti. Bez nich bychom se totiž nikam neposouvali a nic se nenaučili. Jen si vzpomeňte na své začátky, když jsme se učili jezdit na kole, co chyb jsme nadělali a kolikrát si natloukli kolena. Chyby nás přímo nutí k tomu, abychom efektivněji přemýšleli o tom, co děláme a hledali východiska z nich.
Už samotné pojmenování chyb v nás může vyvolávat děs a hrůzu. Posuďte sami, co pro vás znamenají slova – omyl, mýlka, nedopatření, kiks, selhání, lapsus. Nezní to příliš lichotivě ani optimisticky, což?
Nějak jsme si zvykli, že se za chyby platí. Od malička nám vtloukali rodiče do hlavy, že máme dělat věci správně, poctivě, že se máme správně chovat. A proto si možná odnášíme kritický pohled na vše, co zavání chybovostí. Pravděpodobně bychom se měli naučit být ke svým chybám shovívavější, obzvláště k těm, ze kterých se lze poučit.
Věřme, že čas od času dělají chyby všichni. Je to totiž lidské a není na tom nic špatného. Nikdo není dokonalý, perfektní, a proto má do jisté míry právo i na přiměřené selhání.
Arabské přísloví
„Cizí chyby máme na očích, svoje za zády“
Walt Whitman
„Každou lidskou chybu lze odpustit, jen nelidskost ne“
Oscar Wilde
„Vlastní chyby nazýváme zkušeností“
Georges Duhamel
„Raději živé chyby než mrtvou dokonalost“
Reklamní prostor: