Podání ruky
Doba koronavirová zamíchala všemi kartami. Nejen tím, že nám uzavřela školy, obchody, restaurace a ztížila možnost cestování, navštěvování kulturních a sportovních akcí, ale především ztrátou rituálů.
Zavedla 3 R, což všichni dobře známe – roušky, rozestupy a ruce. Rouškami se změnila naše identita, ztratili jsme výraz tváře, zahalili jsme se do zcela odlišné masky. Rozestupy vytvořily vakuový obal kolem každého z nás, stáhli jsme se do soukromí. A pak ruce – přestali jsme se jimi vítat, přestali jsme se jimi zdravit, představovat se, stvrzovat ujednání. A přitom každé podání rukou vyprávělo svůj příběh, mělo své poslání, své určení. Při ucházení se o zaměstnání by bylo dříve nemyslitelné, aby se dotyčný nejen představil, ale i podáním ruky nedal najevo svoji přítomnost. Někdy i stisk ruky předem předurčoval charakterové vlastnosti dotyčného. Člověk rázný má pevné uchopení ruky, naopak nesmělý se zase vyznačuje letmým dotykem, někdy nazývaným „leklá ryba“.
Podání ruky tedy sebou přináší mnohem širší symboliku, než si vůbec uvědomujeme. Všeobecně totiž platí, že nejen podání, ale i uchopení ruky má informační význam. Stisk ruky často signalizuje naše postavení, způsob jednání a někdy i záměry, do jaké míry máme zájem o dané dění, jaká je naše vitalita. Při obchodních jednáních se často stvrzuje dojednané při odchodu podáním a stiskem ruky, které má dokládat kladný postoj k dané dohodě a do jisté míry pak bývá vyjádřením spojenectví, partnerství. V době koronavirové tento verbální projev zanikl.
Doufám, že tento obyčej najde zpět svoje uplatnění, jakmile to situace dovolí. V rámci svého soukromí sice došlo do jisté míry k omezení osobních kontaktů, ale projev sounáležitosti je stále projevován stiskem ruky, podáním ruky, objetím. Chceme se dotýkat, chceme dávat najevo své city. Blahopřejeme-li někomu ke svátku, narozeninám, tak k ústnímu přání automaticky připojujeme i potřesení rukou, čímž teprve dáváme svým slovům tu opravdovost svého tvrzení. Jako bychom tím chtěli dát najevo: „tak je to“.
O pravidlech společenského chování bylo napsáno mnohé. Základem bývá, že kdo je hierarchii postaven níže sice zdraví jako první, ale jinak vyčkává, zda mu protějšek podá či nepodá ruku. Tady dále platí, že toto právo mají ženy proti mužům, starší proti mladším, nadřízení proti podřízeným, hostitel proti hostu. Pokud se ale podání ruky nedočkáme, nedávejte nic najevo, někdy se budete muset spokojit jen s pokývnutím hlavy. Do jisté míry lze považovat podání ruky za čest, kterou nám dotyčný projevuje.
Jaká je ideální varianta stisku a podání ruky? Ideální kombinací je středně silný a středně dlouhý stisk ruky. To vytváří pozitivní dojem, je vyjádřením čestnosti, otevřenosti, srdečnosti a přátelství. Jak je vidět, zdánlivě jednoduché a prosté podání ruky představuje účinný, ale i složitý signál řeči těla a ledacos o nás může napovědět. Mnohdy to obyčejné potřesení rukou řeklo více, než vzletná slova či fráze, a proto by nemělo zmizet úplně. Vždyť podání ruky je dlouhodobě rituál mezi dvěma lidmi, kteří se vzájemně zdraví. Podání rukou je občas doprovázeno i jejich potřesením a patří do běžného každodenního soužití mezi lidmi, je součástí etikety. Může se lišit v detailech, ale pořád patří mezi nejrozšířenější a téměř univerzálně rozpoznatelné činnosti mezilidské komunikace.
Čekáme na rozvolnění – na otevření všeho, co zůstalo uzavřeno, čekejme tedy i na to prosté podání rukou a doufám, že po roce nám zcela tento akt nezapadl do úplného zapomnění. Byla by to škoda.
Reklamní inspiry:
