Výhrady
Když jsem byla malá měla jsem výhrady k chování svých rodičů. V mládí jsem přesně věděla, co si nechci přenést do svého života, čeho se chci vyvarovat a co v žádném případě nebudu kopírovat. Čím jsem starší, tím jsem toleranční. V mládí a hlavně v pubertě člověk vyčítá svým rodičům všechno, čeho se mu nedostává. Přestává být soudný a nebere v potaz jejich možnosti, schopnosti. Zdá se mu, že je ochuzován o všechno to, co mají druzí spolužáci a jemu chybí.
Mládí neuvažuje v celkovém kontextu toho, čemu jsou rodiče vystaveni, jaké mají možnosti, příjmy. I já jsem měla „vyčítavou“ a nyní si plně uvědomuji, jak jsem svými řečmi musela zraňovat mámu, pro kterou bylo důležité postarat se, abychom měli co jíst a mohla dopřát dětem vzdělání. V dnešní době se to zdá jako samozřejmost, ale v době mého vyrůstání tomu tak nebylo. Leckterá dívenka ukončila pouze základní školu, nebo se vyučila s cílem, co nejdříve jít pracovat, vydělat peníze, pak se vdát a starat se o rodinu. Dopřát dívce vzdělání přinášelo vždycky oběť, zvláště pak v nemajetných rodinách, kde scházela každá koruna.
Maminka razila teorii, že u chlapců ani tak nezáleží na vzdělání, neboť jsou schopni se začlenit kamkoliv, zatím co u dívky je to cesta ke svobodě a nezávislosti. Samostatná a vzdělaná žena má lepší předpoklady se poprat s životním údělem, než závislá a nevzdělaná, která se musí přizpůsobit mužskému područí.
Jenže!
Já viděla ty krásné šaty na vrstevnicích, já viděla výlety s rodiči na zámky, na chaty, do zahraničí. Na to u nás jednoduše nezbývalo a ve mně to vyvolávalo pocity méněcennosti. Klidně bych si dopřála jen suchý rohlík, jenom kdyby …….
Od těch dob jsem se mamince mnohokráte v duchu omluvila a s odstupem času vím, že pro mě chtěla to nejlepší. Chtěla mi dát životní základ, abych se mohla postavit na vlastní nohy a život si utvářela podle svých představ a možná si splnila i sny, kterých se mi před tím nedopřávalo. Píšu, že jsem se omluvila v duchu, neboť maminka odešla příliš brzy, než jsem jí mohla říci to, co jsem říci chtěla.
Jaké je z toho poučení? Zamysleme se dobře nad tím, když vznášíme vůči svým rodičům nějaké výhrady. Snažme se je pochopit, snažme se vidět věci v širší provázanosti. Zvažujme, čeho jsme sami schopni bez jejich pomoci a važme si toho, co jsme od nich dostali.
To vůbec nevylučuje, že bychom nemohli mít výhrady – k jednání, chování, odpovědnosti, výchově. Přesto bychom neměli mít na očích tmavé brýle, které nám neumožňují vidět i dál, v širších souvislostech. Mám-li výhrady, tedy chovám se jinak, lépe, uvážlivěji a uvádím sám v život to, co postrádám. On teprve čas prověří a ukáže, kdo z aktérů má či nemá pravdu. Neopodstatněné výhrady často časem vyšumí, jakmile se představy setkají s realitou. Je snadné mít výhrady k něčemu, či někomu, když nás to k ničemu nezavazuje. Tyto výhrady jsou potom planým plácáním do větru. Je třeba dokázat svou pravdu a opodstatnění výhrad.
Souhlasíte, anebo máte k mému sdělení nějakou výhradu?
Pamatujme, že každá výhrada může být po letech testem svědomí a mnohdy naše chování se pak odráží jako v zrcadle.
Reklamní plocha:
