Nerozhodnost
Nerozhodnost asi zažil každý. Nerozhodnost nás postihuje vždy, když máme možnost mezi něčím volit. Každodenní nerozhodnost nás navštěvuje po ránu, když uvažujeme o tom, co si obléknout, jaké bude počasí a zda již vytáhnout zimní bundu či nikoliv. Pokud ženy střídají k oblečení i kabelky, pak se taková nerozhodnost může časově prodloužit, neboť je zapotřebí přerovnat všechny důležitosti z jedné do druhé.
Čím více řešíme dilema rozhodování, tím více vystupuje na povrch naše povaha. Sebevědomí lidé zkracují nerozhodnost na nejmenší možnou míru, mají ve všem přehledné jasno. Ti méně sebevědomí tápou. Nerozhodnost je často brzdou, která člověku neumožňuje rychlé jednání a často ho vrací před dilema, zda se rozhodl správně. Samozřejmě teď tím nemyslím pouze úvodní příklad, týkající se volby správného oblečení.
Naše nerozhodnost vede k určitým obavám, zda naše volba byla tou správnou volbou, zda nebudeme později litovat, že jsme zvolili právě tuto cestu. Rozhodujeme se o celkové náplni života, jaké zvolíme povolání, jaké nastolíme pravidla v rodině, jak se budeme pohybovat na poli lidských vztahů. Do jaké míry budeme obětovávat svůj osobní život na úkor spokojenosti někoho druhého.
Nevím, zda nerozhodnost je jistá míra slabošství, anebo spíše oběti ve prospěch někoho, či něčeho druhého. Říká se, že nerozhodnost a nespokojenost jsou sestry. Je pravdou, že dnešní doba nabízí celou škálu možností a čím více množností před námi pokládá, tím častěji musíme volit. Podprahově pak nutí tyto možnosti člověka k tomu, aby pořád něco rozebíral, analyzoval a hledal to nejlepší řešení.
Útočí na něho nepřeberné množství podnětů a ve snaze zlepšení nejen sebe, ale i ostatních, které spoluvytváří kruh nejbližších, rostou i pochybnosti vyjádřené nerozhodností, zda jsme volili správně, zda naše řešení je to nejsprávnější, zda vůbec máme nějaké řešení hledat.
Paradoxně tady platí jedna zásada, že nejde být dlouhodobě nerozhodný, neboť tím ztrácíme pocit jistoty, klidu a v neposlední řadě i spokojenosti. I rozhodnému jednání se dá naučit. I zde platí ono obecné, že čím více existuje možností, tím větší bude pravděpodobnost, že následně budeme se svým rozhodnutím nespokojeni.
Nerozhodnost nám ubírá nejen energií, ale zabírá nám příliš času, a tím nás stahuje do negace. Ubírá nám radost, sílu a odhodlání. Zádrhel není v tom, že se nedokážeme rozhodnout, ale v problému , že musíme přijmout za své rozhodnutí odpovědnost. A z takového rozhodnutí máme automaticky strach a obavy. A proto bychom byli nejraději, kdyby za nás rozhodl někdo druhý, okolnosti, přátelé.
Když už to někdo za nás nerozhodne, tak hledáme ubezpečení, aby nám někdo potvrdil, že jsme se rozhodli správně. Bohužel ale nikdo za naše rozhodnutí neponese následky, jenom zase my sami.
Čas teprve ukáže, do jaké míry bylo naše rozhodnutí správné. Ale i kdyby se ukázalo, že jsme se nerozhodli správně, život půjde dál a my si z toho vezmeme ponaučení pro další období.
Věřte, že člověk se rozhoduje podle svých zkušeností, informací a momentální situace a v daném čase se tedy rozhoduje tak, jak nejlépe umí. Chybná rozhodnutí dělá každý, a proto bychom se neměli bát něco udělat, nebát se chyb.
Naše maminka vždy v takových okamžicích rozhodování zakončila větou:
“A teď se děj vůle boží“
Rozhodla se a pak už to nechala plynout svým tempem v očekávání věcí příštích. Vždy hledala řešení, když se ukázalo, že to nebylo rozhodnutí správné. A nám připadalo, že si ví se vším rady, že má stále dostatek energie a vnitřní síly. Ono to vždycky nakonec nějak dopadne a taky dopadlo.
