Ideály
Ideály a úvaha o idealistovi mě vlastně přiměl závěr článku o chtění, ve kterém je zmíněno české přísloví:
„Kdo mnoho chce, tomu mnoho schází“.
Došlo mi, že je to podobné s ideály, čím více jich člověk má, tím více ho v životě čeká rozčarování. Ideály máme všichni, anebo jsme alespoň s nimi na začátku počítali. Je to jistý druh našich přání a představ o tom, jak by vše mělo existovat. Do tohoto ranku asi patří ideální rodina, ideální vztahy mezi jednotlivými jejími příslušníky, ideální manžel či manželka, ideální dětí, ideální zaměstnání, ideální postava, ideální domácnost, ideální pracoviště, ideální plat, ideální povolání, ideální bydlení, ideální zdravotní stav.
Ani nejlepší ideály netrvají věčně
Když se pak všechno odvíjí podle jiného scénáře, zkrátka odlišně od našich představ, postupně tyto ideály ztrácíme. Každý, kdo sebe víc trvá na svých původních předsevzetích a maluje si dál svoje ideální stavy, je asi právem označován jako idealista. Nějak se zdá, že časem člověk ze svých ideálů vyroste a odloží je stranou, podobně jako vyrosteme ze starých bot, které musíme vyměnit. Tím ovšem není potřeba zatracovat naše ideály. Spíše se však snoubí s mládím a je tomuto věku přisuzováno, nežli v pokročilém věku.
Ono vlastně na těch ideálech není vůbec nic špatného, vždyť jsou právě důkazem toho správného, jak by mělo vše fungovat, ať již v rodině, či ve společnosti. Nicméně se musíme během života vypořádat s tím, že se tak zpravidla bohužel neděje.
Víte, jakou idealistickou touhu jsem ještě neodložila a stále s ní bojuji?
Vztahy mezi lidmi, prosté obyčejné má dáti, dal. Kde hledat porozumění, kde hledat oporu, jistotu, zázemí – ideálně ve vlastní rodině, uvnitř tohoto společenství osob, které spojují nejen společné kořeny, ale i způsob života, společné prožitky, zážitky, útrapy. A tak si maluji takový ideální scénář, jak by to bylo krásné, kdybychom se dokázali tolerovat, kdybychom se více vnímali, kdybychom nacházeli podobná slova. Ideální stav – žít si po svém a přesto, aby náš život zapadal do soukolí ostatních takovým způsobem, že by byl povznášející i pro ostatní. Nikdo by se s nikým nehádal, nebyl uražen, nebyl dotčen, nebyl naštván, popuzen. Dokázal se radovat z toho, že se druhému povedlo to, čeho on nedosáhl.
Ideály nelze měřit, nemají své hranice, neboť jsou individuální. Jejich množství může být odlišné v různých údobích života, můžeme se k nim vracet životní oklikou, znovu je oprášit a přijmout opakovaně za své. Mnohé z nich nám umožňují vlídnější náhled na daný stav. Idealizujeme si tak situace, protože je to pro nás stravitelnější, přijatelnější.
Fischerům citát zní:
„Bez snů a ideálů nelze být člověkem“.
Není potřeba zatracovat ideály a naše představy o tom, jak by všechno mělo ideálně fungovat. Jenom nesmíme být smutni z toho, že to tak zpravidla nebude. Často naše ideály souvisí i duchovním postojem, na základě kterého si budujeme svůj vlastní život, hodnotový žebříček postojů a samotný princip, o který člověk pod vlivem svých ideálů usiluje. Je samozřejmé, že naše ideály se snoubí s našimi představami o tom, jak by měl ideálně život vypadat.
Ideál tedy představuje naši představu o dokonalosti, je to jakýsi vysněný cíl, stává se zároveň předmětem našich přání a tužeb. Často pak bývá iluzí, vzorem, normou a předkládá nám ideální obraz, který ovlivňuje naše myšlení a posléze i naši činnosti. Má nádech něčeho dokonalého s vědomím jisté nepravděpodobnosti, že ho lze vůbec dosáhnout.
Připisujeme-li ostatním lidem neexistující pozitivní vlastnosti, vytváříme tím i vysoká očekávání. Proto jste často zklamáni. Ale nevěšme hlavu, možná, že zítra nás čeká ideální den, ideální zážitky, ideální lásky a začneme znovu, ideálně od začátku.
Reklamní inspirace a ideály: