Hledání ztraceného času
Hledání ztraceného času
Hledání ztraceného času – to byl pořad na TV, kterým nás provázel filmový historik Karel Čáslavský. Z archivu České televize seskládal vždy poutavý dokument, ve kterém nás seznamoval s vývojem té či oné oblastí, řemesla, formou natočených filmových dokumentů jsme tak mohli vidět, jak se měnila tvář města, jak přibývalo staveb, jak se měnily vodní toky. Každý z nás má vlastní hledání ztraceného času, ať již v pojetí uplynulých let, anebo vzpomínek. Tvář místa, kde jsme se narodili, se mění. Lahůdky, kam jsme chodili kupovat 10 dkg vlašského salátu a rohlíkem ke svačině, ustoupily nové výstavbě, místo cukrárny dnes prodávají zboží všeho druhu Vietnamci a břehy řeky, kde jsme dostali první pusu, jsou zarostlé náletovými dřevinami.
Hledání ztraceného času nemusí být ztráta času
Čas nelze zastavit, stejně jako vývoj a pokrok. Přesto ve svých vzpomínkách stále vidím obchod na náměstí, kde za pultem stál pan vedoucí v bílém plášti. My jsme svírali v jedné ruce konvičku na mléko a v druhé síťovku na chleba, zařazeni ve frontě jeden za druhým, trpělivě čekající až na nás dojde řada a pan vedoucí se nás zeptá: “Čím mohu posloužit?“. Žádné objíždění regálů s nákupním vozíkem, žádné přemítání a přehrabování, co by se nám hodilo.
Šli jsme nakupovat, a to znamenalo doma si promyslet, co chceme, co potřebujeme – nic na víc. Ve frontě si vyměnily hospodyňky informace, co se která chystá vařit, kdo se chystá uklízet, anebo koho čeká velké prádlo. Mám ráda chvíle, kdy se setkám s těmi, kteří byli přímými účastníky a můžeme si zavzpomínat společně. Neboť i tu platí, že si každý pamatujeme něco jiného, někdy i méně podstatného.
Když pak se sejdou informace z různých úhlů pohledů, najednou se všechno začne skládat jako mozaika do uceleného obrazu. Zoufat nemusí ani ti, co se s pamětníky neschází, anebo již pamětníci zemřeli. Dobový obrázek zašlých časů svědomitě nahradí naše fotoalba. Sice se v dobách minulých nefotilo tak často, jak to děláme dnes, o to víc jsou tyto snímky vzácné.
Místo televizního pořadu tedy stačí najít si prostor a čas, uvařit si dobrou kávu a začít se probírat starými fotkami. A věřte či nevěřte, najednou se před vámi začne odvíjet stejně poutavý příběh, jako byl ten filmový. To je to naše hledání ztraceného času …. na který bychom neměli zapomínat, neboť nám dává schopnost reflexe a v dobách nepříznivých i sílu, neboť čerpá z nás samotných, z naší historie.
Přizvěte-li si k takovému dýchánku i své ratolesti, či vnoučátka, pak můžete vyprávět neotřelé příběhy, které možná zůstanou v paměti i jim, kdykoliv na tyto snímky pohlédnou. Pokud se do takové zpáteční pouti minulostí pustíte, tak vám přeji správné posluchače, aby z toho skutečně nebyl jen ztracený čas pro obě strany. A hlavně hodně pozitivních vzpomínek, i když trošku nostalgicky laděných.
