Je psaní přežitek?
Je psaní přežitek
Podívám-li se po našich ulicích, vymizeli z nich nejen telefonní budky, ale téměř také všechny dopisní schránky. To by se básník Jiří Wolker divil, co z jeho krásné básničky zbylo.
Poštovní schránka
Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.
Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
– tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.
Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.
Dnes žijeme ve světe e-mailů, Facebooku, Instagramu, Messengeru… a na obyčejné psaní jsme zapomněli. Do schránek jsou nám doručovány různé reklamní prospekty, letáky supermarketů s nabídkou akčních výprodejů a slev, sem tam nějaká složenka či upomínka, ale psaní se stalo historickou raritou.
Na úkor rychlosti a pohodlnosti zároveň přicházíme o víc, než si dovedeme představit. Naše sdělování pocitů se omezuje na zkratové věty, výrazy, slova. Kladu si otázku, zda jsme tím získali více času, prostoru či nikoliv. Napsát takový dvoustránkový dopis zabere spoustu času, musíme se utříbit myšlenky, zamyslet se nad projevovaným sdělením. A pokud ho opravdu hodíme do poštovní schránky, pak nejméně týden trvá, než ho naše pošta doručí do rukou adresáta.
Dříve jiná možnost nebyla, a tak si svá tajemství sdělovali kamarádi, přátelé, milenci, rodina, příbuzní, aby zůstávali v kontaktu s těmi, kteří se nacházeli mimo jejich trvalé bydliště. Vojákům základní vojenské služby pomáhaly dopisy překlenout čas odloučení a zpříjemňovaly dobu osamocení.
Já jsem si dopisy schovávala do krabičky od bot. Ležely tam hezky dlouho a čekaly na chvíli, kdy se mi zastesklo probírat se časem. Čtu je nyní a nestačím se divit, co v sobě skrývají a jakým jednoduchým způsobem se mi znovu vybavuje to, co jsem už dávno zapomněla.
Jsou neklamným důkazem mého života a je to nádherné.
Přimlouvám se tedy k tomu, abychom na psaní nezapomínali, neboť nás to může jenom obohatit. Jsem smířena s tím, že psát se nemusí ručně, že využijeme výpočetní techniky, že nepoužijeme pro doručování poštu, ale že si ty naše dopisy vytiskneme a uložíme zase někam do krabice od bot, abychom se k nim po čase mohli vrátit buď my, anebo naši potomci. Hledání toho nejsprávnějšího výrazu, kterým bychom vyjádřili naše pocity dokazuje, jak je čeština krásná řeč. Máme mnoho možností, jak popsat ten či onen výraz, aniž bychom se uchylovali jen ke smailíkům.
Psaní sebou přináší jedinečný punc osobnosti, poodhalí naši duši, zatoulá se do vzpomínek, nabudí naši mysl. Se psaním zanecháme za sebou určitě i kus sebe sama. Pište, pišme a rozvíjejme svoji fantazii, své ego. Budete-li si o čase číst, co jste napsali, budete příjemně překvapeni.
A máte svůj psací stůl nebo poštovní schránku?
