Na co všechno je pozdě
Po ranním probuzení jsem začala přemítat o tom, na co všechno už je pozdě, co jsem nestihla. Teď vás nechci zahrnout úvahami o tom, co jsem nenakoupila v obchodě, či zda mi náhodou neujel ranní vlak do práce. Byla to taková sondáž o tom, co jsem v životě chtěla, či nechtěla udělat, co se mi nakonec podařilo a co méně a na co už mi jednoduše nezbývaly síly.
Došla jsem k závěru, že mnohem šťastnější jsou lidé, kteří si nedávají žádné předsevzetí, berou život takový, jaký je, co přináší a s tím se snaží vyrovnat. Nevím, kolik takových lidí existuje. Bohužel k nim nepatřím. Život mě naučil pouze selektovat, oddělovat podstatné od nepodstatného, tudíž i odkládat některé věci na pozdější čas.
Tohle odkládání věcí může někdy souviset se rčením „pozdě bycha honiti“, což je vyjádření toho, že se již nedá napravit to, co se událo, anebo litovat toho, co se stalo. Na druhou stranu existuje spousta věcí, které ještě realizovat lze. Je to taková inventura vlastního počínání na tomto světě, která nás mnohdy vrací až do dětství a provází nás celým životem, neboť nám nastavuje zrcadlový obraz okamžiků, kdy jsme se nějakým způsobem rozhodovali. Dnes už můžeme věrohodně posoudit, zda to naše tehdejší rozhodnutí bylo správné. A pokud existují momenty, o kterých máme pochybnosti, tak v nás začne hlodat červíček, zda bychom to nemohli nějakým způsobem napravit. Zároveň si musíme odpovědět na otázku, zda už na to není pozdě.
Zkrátka a dobře, jak už si asi nebudeme zaplétat copánky s beruškou, oblékat tu krásnou károvanou sukénku, chodit za ruku s vyvoleným či vyvolenou ze střední, vdávat se či ženit právě s tím či tou, protože na to už opravdu pozdě je, tak na některé své ideály navázat můžeme.
Chtěli jsme malovat, ale nezbyl na to čas?
Nakupte si štětce, barvy, plátna a dejme se do díla. Chtěli jsme se věnovat úplně jiné práci? Poohlédněte se, zda by taková možnost nebyla i nyní. Chtěli jste studovat? Mrkněte na nabídky škol. Nám důchodcům pak ještě zbývá Univerzita třetího věku. Každá z takto položených otázek si zasluhuje jednoznačnou a nevyhýbavou odpověď. Ano, ne – žádné nevím, pravděpodobně, snad. Tato inventura je nesmírně důležitá k tomu, abychom si správně určili svoje priority, dokázali navázat na to, co jsme začali a nedokončili a smířili se i s tím, na co opravdu už je pozdě.
Možná, že dojdete k závěru, že vlastně jste ještě nic nepromarnili, že jste pouze některé své touhy odložili na pozdější čas, anebo se ukáže, že se přání neshoduje s realitou. Časem nám ubývá sil, jako by z nalitého hrníčku pomalu a jistě odcházel s párou i její obsah. Není možné, aby člověk byl stále akční, nabuzený k výkonům. S přibývajícím věkem se trošku zklidníme, ustálíme, přestaneme tápat, staneme se smířlivější a tolerančnější i k tomu, co jsme nestihli.
Nakonec si někdy musíme i přiznat, že bychom na některé věci nestačili.
Ještě jednou se vrátím k výše citovanému rčení – pozdě bycha honit. Tímto rčením už naši předkové vtipně vyjadřovali poučení o situaci, kdy už je zbytečné si naříkat, neboť v dané situaci již nelze učinit žádná účinná opatření pro její zlepšení.
Ten bych je slůvko, vyskytující se ve větách, jimiž litujeme svých minulých činů anebo naopak naší nečinnosti. A že se jedná o velmi staré rčení, dokládá i nejstarší písemný doklad z 15. století, později se vyskytuje ve sbírce Přísloví česká od Jana Blahoslava, úsloví znal i J.A: Komenský, zmiňuje ho i Čelakovský.
Jak je vidět, podobnými úvahami, jako byla ta moje o srovnání toho, na co už je v mém životě pozdě, se zaobírá lidstvo už několik tisíciletí. Nenechme se tedy bychem honit a uložme ho pouze do své paměti jako výraz toho, co nelze nikterak změnit.
Reklamní plocha: