Potůčkové přirovnání
Potůčkové přirovnání
Vidím v lidských očích tůně naplněné po okraj, mnohdy přetékající přes hladinu a přirovnávám je k potůčku….
Každý potůček má svůj počátek, pramen vyvěrá z hlubin země často sotva postřehnutý svým okolím, z ničeho nic, kde se vzal, tu se vzal, třpytí se prvními kapkami mezi listím nebo nánosy hlíny kdesi v lesním porostu, či uprostřed luk, na strmém srázu.
Potůček nemá pevné břehy a má-li pojmout větší příval deště či oblevy, roztéká se do šíře v neomezené míře a když už se začíná zdát, že nabírá svým rozsahem sice mělkého ale rozsáhlého tvaru jezera, najednou najde svou cestičku, úžlabinku, štěrbinku a vrátí se zpátky do pomyslně původního koryta a skáče přes kameny …. a dál sní svůj starobylý sen o cestě k mořským útesům, kde voda bude blankytně modrá, slunce bude svými paprsky hladit pokožku a rackové budou radostně svým křikem vítat nově příchozího.
Jeho cesta bývá zpravidla klikatá, skáče přes kameny, naráží do překážek, ale pramínku potůčku to nevadí, na své pouti si zpívá, šumí, bublá. Jeho tok sílí, mohutní, nabízí potěchu dětským ručkám, které výskají, když do mělkého koryta smáčí svoje dlaně, či se pokoušejí přejít na druhou stranu přes ploché kamení. A když se najednou strhne bouře a přívaly deště bičují zemi, hledá pramen marně pevnou zemi, ztrácí se v chaosu dění, zmítá se v poryvu větru a rozlévá se do široka, jako lidské oči naplněné slzami až po okraj. Zmizí poetika přírody a nastupuje děsivý, nesmlouvavý živel, který vyvrací kameny, podemílá břehy, strhává sebou a na sebe vše, co mu stojí v cestě.
Vše má svůj čas, nic nepřetrvává věčně i sebekrutější krupobití přejde, sice zanechá po sobě spoušť, ale voda se zase vyčistí, koryto se vrátí do svých břehů, i když to bude chvíli trvat, i když to bude vyžadovat nové a nové úsilí, jenom to člověk nesmí vzdát, protože musí věřit, že ho na konci pouti čeká tišina, zátoka a oáza zeleně, klidu, pochopení a smíření.
Potůček není nikdy sám, jeho cesta je sice krkolomná, nicméně pramen sílí, mohutní, setkává se s dalšími přítoky, slévá se v silnější a silnější, míchá svoje kapky s kapky deště, sněhu, krup a dál může snít svůj sen o moři, oceánu a o nekonečnu, kam směřuje spolu s ostatními. Nekonečno nepředstavitelný pojem čehosi, co nemá žádný tvar, není ničím ohraničeno, je symbolem toho magického světa nadstavby, něčeho většího, silnějšího než dění obyčejného každodenního života, vysněný ráj, kde slova jsou zbytečná.
Každý z nás sní svůj sen, hledá ve svém životě odpovědi na otázky, snaží se uchopit do svých rukou lásku a podržet si ji. Jenže láska je jen pár letmých střípků blaženosti, nepojmenovatelného úžasu, ale většinu času je láska o bolesti, o odříkání, o starosti, o zoufání. Žádná růže nevykvete do rudého květu, aniž by byla obalena množstvím zranitelných trnů, ale kvůli nim přece nebudeme zatracovat krásný rudý, růžový, bílý, žlutý květ.
Mnohé z potůčků v poslední době vysychají, ztrácí svoji sílu. Dychtí po dešti, aby se znovu osvěžily, ale v jejich úžlabinách po vodě zůstaly jen kameny a trsy trávy. Stejně tak člověk hledá lidské povzbuzení, aby mu nezůstala jen vyschlá duše a kameny na ní.
Moje rada na závěr zní – najděte si prostor a čas pro své blízké a buďte pro ně vším, co pro potůček přestavuje životadárná voda. Zcela jistě znovu objevíte krásu i malého potůčku v jejich očích.
Další fejetony od blogerky Milu:
❤️ Kam zmizela čeština
❤️ Sen a snění
